WOODKID je pro mě jedním z fenoménů mainstreamové hudby. Prcek z Lyonu, který se mi do paměti nejdříve tučně zapsal dechberoucím vizuálem svých klipů a následně mě naplno přesvědčil i živým koncertem coby jednoznačným vrcholem festivalu Colours of Ostrava 2013.

Yoann Lemoine, tedy WOODKID je týpek, který se krom tvorby skladeb a jejich zpívání věnuje i designu a režírování a na jeho vkusu, ať už hudebním či vizuálním, je to více než znát. Toto není rychlokvaška, kterou by vyprodukovali producenti a následně ji nastrčili do regálů hudebního průmyslu. Jeho hudba je velmi osobitým spojením efektní rytmiky, orchestrální melodiky a hry s dynamikou.

Jeho skladby jsou téměř vždy stavěny podobným způsobem, ale to tu vůbec nevadí, protože na tuto hru lze velmi snadno přistoupit bez toho, abyste se cítili jakkoliv ošizeni. Vždy se necháte rádi srazit na kolena majestátními, velkými aranžemi, které mají obrovskou sílu, aby vás pak minimalističtější pasáž s Yoannovým specifickým sametovým vokálem zvedla na nohy. Občas jsem měl pocit, že dělá hudbu v podstatě jen jako soundtrack ke svým videím a vždy při tom naprosto bravurně pracuje s citem pro to, kdy použít velké, majestátně postavené žesťové hřmění nebo skladbu ladně rozfoukat klavírem. Do toho všeho vstupuje téměř šamanská rytmická složka, která velmi často udržuje specifické vnitřní pětí skladeb.

Vizuální složku snad ani komentovat nebudu, neboť by se tento článek neuvěřitelně protáhnul. Však posuďte sami. Je jen několik subjektů, jejichž vizuál mě nikdy nepřestane nudit (v této množině jsou například TOOL), a WOODKID se můžou se svým rukopisem směle zařadit mezi tuto úzkou skupinu autorů neokoukatelných klipů, ke kterým se vždy rád vracím.

Pro mě jednoznačně nejlepší mainstreamové album roku 2013 a postupující čas mě v tom jen a jen utvrzuje.